Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí.

Již římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá.

Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.

Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648).

Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.

Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.

Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".

Po roce 1990 u nás nastal v chovu koní obrat k lepšímu a téměř boom v chovu plemen, která u nás doposud nebyla obvyklá nebo ani známá. Tímto plemenem je mimo jiné i plemeno fríského koně. První, kdo se u nás začal zabývat tímto chovem, byl v roce 1996 bývalý hřebčín (již z doby Marie Terezie) v Pecínově u Benešova, cca 50 km od Prahy.

Hlavní plemenná kniha je vedena v Drachtenu v Holandsku, kterou si holanďané pečlivě střeží (pomineme-li chov např.v Německu, kde mají také svoji plemennou knihu, dále v Kanadě a Austrálii, ale všechny se více-méně podřizují té hlavní v Drachtenu). Dá se říci, že pro holanďany má toto plemeno význam jako u nás Starokladrubský kůň ( pozn.: víte, že tato plemena jsou příbuzná zásluhou hřebce Romke 234?). Celkový počet fríských koní na celém světě odhaduji cca na 30.000.

Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem.

V současné době se chovají ve třech liniích:
1. Barokní - nejméně chovaný typ, považován za staromódní .- v Holandsku. (Jiného názoru by mohl být pan Marian Roden, kterého lze vídat na různých výstavách se svým hřebcem právě v barokním kostýmu při ukázkách barokní elegance).
2. Střední - univerzální - nejpočetněji zastoupeni, jedinci vhodní jak pod sedlo tak do zápřahu.
3. Moderní - jedná se o "lehčího" fríse , velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využíván pro drezurní ježdění.

• Barva: pouze černá (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, nesmí být odznaky na nohách)

• Výška v kohoutku: 163 cm hřebci a 156 klisny

• Exteriér: ušlechtilá delší hlava, výrazné oči, inteligentní, jemný výraz, malé uši, vysoko nasazený mohutný krk, oblý kohoutek, strmý sklon zádě, silné krátké zadní nohy, čisté a velké klouby, tělo je válcovité, kopyta nižší a tmavá. Typickým znakem jsou rousy na spodní části holení a na spěnkách, hustá dlouhá černá vlnitá hříva a stejně hustý ohon až na zem, poměrně nízko nasazen. Hříbata se rodí s vlnitou srstí, připomínající persián. Krása Fríského koně je znázorněna vysokou akcí nohou při chodu, zejména v klusu.

• Povaha: povahově naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Dospívají poněkud později, až mezi 4.-5. rokem.